Porozumieť utrpeniu je veľmi zložité. Hovorí sa o ňom v knihách, ktoré tak naberajú maximálnej dôležitosti, ale utrpenie skryté za myšlienkami existuje stále. A tu začína hrať vážnu úlohu únik. Ten je esenciou povrchnosti, no môže mať rôznu hĺbku. Utrpenie však sa nedá ľahko oklamať. Aby ste s ním skončili, musíte vstúpiť do samotného jeho srdca. Musíte sa ponoriť veľmi hlboko do seba a odkryť každý kút. Musíte v sebe samých zhliadnuť každý zákrut a obrat prehnanej myšlienky, všetkých pocitov, každý pohyb každej reakcie, bez výberu. Je to jako sledovať rieku k jej prameňu – rieka vás k nemu dovedie. Musíte prejsť každou nástrahou a sledovať každú stopu až do samotného srdca utrpenia. Je nutné iba pozorovať, pozerať sa, počúvať – všetko je tam prístupné a jasné. Musíte podstúpiť púť a to nie na mesiac či k bohom, ale do seba samého. Môžete do seba vstúpiť veľmi rýchlo a rýchlo tým utrpenie ukončiť. Môžete ale tiež cestu predlžovať tým, že zostanete nečinní, leniví a nezaujatí. Ak chcete s utrpením skončiť, musíte ním byť úplne zaujatý – únik toto nutné zaujatie nevyvolá. Zaujatie príde ak prestanete unikať.
Existuje tolik různých druhů utrpení, tolik způsobů, jak může člověk trpět. Špatné zdraví je jedním druhem utrpení – neschopnost myslet díky poškození mozku, a rozličné druhy fyzických bolestí. Pak je zde celá oblast psychologického utrpení – pocit frustrací, protože člověk nemůže dosáhnout, nebo protože nemá nadání, nemá pochopení, nemá inteligenci; a odehrává se v nás neustálá bitva konfliktních přání, vnitřních rozporů, se svou úzkostí a zoufalstvím. Dále v nás existuje představa, že se změníme skrze čas – že se staneme lepšími, vznešenějšími, že nalezneme moudrost, a v tom se také nachází utrpení bez konce. A nakonec zde máme utrpení ze smrti, utrpení z odloučení, z izolace, utrpení z úplné osamělosti, z naprostého odříznutí od všeho a ze ztráty vztahů s čímkoliv.
Sledujte prosím svou vlastní mysl, sledujte, jak se snažíte utrpení přebít vysvětleními, racionalizovat jej, jak se snažíte ztratit sebe sama v práci, v představách, nebo přilnete k víře v Boha, či v budoucí životy. A pokud vás žádné vysvětlení ani žádná víra nedokázaly uspokojit, tak utíkáte skrze alkohol, skrze sex, nebo se z vás stanou cynikové, zatvrdíte se a zahořknete, stanete se vypočítavými. Rána utrpení je však velmi hluboká. Generaci za generací ji předávali rodiče svým dětem, a povrchní mysl z té rány nikdy nesundá její obvazy a krytí; nikdy se ve skutečnosti s utrpením neseznámí a vzájemně nepozná. O utrpení má pouhé představy. Má obrazy a symboly o utrpení, ale nikdy se s utrpením nesetká – setkává se jen se slovem utrpení. Chápete? Zná slovo utrpení, ale už si nejsem vůbec jistý, jestli zná také utrpení. Většina z nás se spokojí se slovy, symboly, představami, a se svou reakcí na ta slova, a nikdy plně nezůstaneme s žádným faktem, se skutečností. Když se znenadání střetneme tváří v tvář s utrpením, tak nám to dá šok, a naší reakcí je útěk před ním. Rád bych věděl, jestli jste si toho sami v sobě všimli. My se s utrpením nikdy nestřetáváme, nikdy s ním nežijeme. Žijeme s obrazem, se vzpomínkou na to, co bylo, a ne se skutečností, s faktem. Žijeme s reakcí.
Většina z nás má nějaký motiv, když se dívá na utrpení; chceme s ním něco udělat. Když ve svém dívání se na své vlastní utrpení nebudu mít žádný motiv, bude to pořád ještě utrpení, nebo už bude to utrpení něčím dočista jiným? Daří se vám to všechno sledovat? Smrt, lásku a utrpení nelze rozdělit; jdou vždy společně a s nimi kráčí také tvoření; to je však něco jiného a na to se podíváme někdy příště. Pokud toužím hluboce a úplně pochopit fakt utrpení, tak nesmím mít žádný motiv, který by mi diktoval mou reakci vůči tomu faktu. Ten fakt mohu pochopit a mohu s ním žít jen tehdy, když nebudu mít žádný motiv. Chápete?
Pochopit utrpení znamená žít s ním, podívat se na něj, poznat je tak, jakým opravu je – a nemůžete jej nikdy poznat, pokud se budete dívat s motivem, což znamená s časem. Povrchní mysl, která se neustále zaobírá tím, jak sebe sama vylepšit, která neustále lituje sebe sama, která se neustále mučí v nějakém konkrétním vztahu, která se touží osvobodit od utrpení a nikdy není ochotna čelit skutečnosti – taková mysl bude trpět do nekonečna. Skutečnost je taková, že jste osamocení. Skrze své vzdělání, skrze své činnosti, skrze své myšlenky a pocity, jste se uvnitř sebe hluboce izolovali, a nejste schopni žít s tím mimořádným pocitem samoty; a vy nevíte, co znamená, protože se mu přibližujete se slovem, které vyvolává strach.
Takže vidíte ty obtíže – ty subtilní způsoby, ve kterých si mysl vybudovala úniky, takže už není schopna žít s tou neobyčejnou věcí, které říkáme utrpení. Abyste se osvobodili od utrpení, tak je třeba celý tento proces pochopit, na jeho vědomé i nevědomé úrovni, a pochopit jej můžete jen tehdy, když budete žít s faktem, se skutečností, když se na něj budete dívat bez motivu. Musíte spatřit triky a kličky své vlastní mysli – všechny úniky, všechny příjemné věcí, kterých se držíte, a všechny bolavé věci, který se snažíte rychle se zbavit. Musíte pozorovat prázdnotu a hloupost mysli, která pořád jen utíká. A je úplně jedno, jestli utíkáte k Bohu, k sexu, nebo k alkoholu, protože všechny útěky jsou ve své podstatě stejné. Chápete?
To, na čem nyní záleží, je žít s tou prázdnotou, pouze s ní žít bez jakékoliv reakce, bez jejího racionalizování, aniž by před ní člověk utíkal k různým spiritistickým médiím, k teorii reinkarnace, a všem těm hloupým nesmyslům – žít s ní celou svou bytostí. A pokud do toho krok za krokem proniknete, tak objevíte, že utrpení došlo svého konce – opravdového konce, ne verbálního konce, ne povrchního konce, jaký vzniká skrze únik, skrze ztotožnění se s nějakým konceptem, skrze odevzdání se nějaké představě. Pak objevíte, že už neexistuje nic, co by bylo třeba bránit, protože mysl je zcela prázdná a přestala reagovat v tom smyslu, že by se tu prázdnotu snažila zaplnit; a když takto veškeré utrpení dospělo ke svému konci, tak jste právě započali novou cestu – cestu, která nemá žádný konec ani žádný počátek. Pak bude existovat nesmírnost mimo jakékoliv rozměry, avšak do toho světa nemůžete vstoupit bez totálního ukončení utrpení.
OTÁZKY
Tazatel: Uvědomuji si, že aby se člověk zcela osvobodil od utrpení, tak musí být neustále naprosto pozorný a bdělý. Mám zřídkavé okamžiky naprosté pozornosti, ale po zbytek času jsem chycen ve stavech nepozornosti. Je to mým údělem po zbytek mého života, a nemohu se tedy vůbec osvobodit od utrpení?
Krishnamurti: Jak říká tazatel: být osvobozen od utrpení znamená být plně pozorný. Pozornost je ctnost sama o sobě. Avšak člověk bohužel není pozorný pořád. Dnes budu pozorný, zítra nebudu, a pozítří zase ano. V mezidobích jsem nepozorný, a odehrávají se rozličné druhy činností, které si plně neuvědomuji. Tazatel říká: „Vidím, že jsem chycen ve stavu nepozornosti, a znamená to, že je mi navždy souzeno, že se nemohu osvobodit od utrpení?“ Avšak pane, nezahrnuje ta představa „být navždy osvobozen“ čas? Říkáme si: „Nejsem osvobozen teď, ale tím, že se stanu pozorným, se osvobodím, a chci aby to osvobození pokračovalo po zbytek mých dnů“. Takže nám jde o pokračování pozornosti. Říkáme si: „Musím to nějak zařídit, abych byl pozorný pořád; jinak budu trpět“. Toužíme, aby tento stav pozornosti pokračoval den za dnem. Co však pokračuje? Co je to, co má kontinuitu? Neodpovídejte mi, prosím; jen dvě minuty poslouchejte, a spatříte něco neobyčejného. Co má kontinuitu? Dozajista, když o nějaké věci přemýšlím, ať už příjemné nebo bolestné, tak má ta věc kontinuitu. Chápete? Když přemýšlím o potěšení nebo o bolesti, tak mé myšlení tomu udílí kontinuitu. Když se mi líbíš, tak o tobě přemýšlím, a mé přemýšlení o tobě dává kontinuitu tomu příjemnému obrazu, který jsem si o tobě vytvořil; a tak skrze kontinuitu myšlení, asociací, vzpomínek, se má reakce na tebe stane mechanickou reakcí, nebo ne? Bude jako reakce počítače, který odpovídá podle své paměti, asociací, na základě nesmírného množství uskladněných informací.
A s tou samou mentalitou říkáme: „Musím mít kontinuitu pozornosti“. Sledujete, pane? Pokud však spatříme, co je zahrnuto jak v pozornosti, tak v kontinuitě, tak ty dvě věci nikdy nebudeme dohromady spojovat. Nevím, zda jste pochopil, co jsem se snažil sdělit. Chyba, kterou děláme, je, že se snažíme spojovat kontinuitu s pozorností. Chceme, aby ten stav pozornosti pokračoval, avšak co bude pokračovat, budou jen naše myšlenky o tom stavu, a proto to nebude pozornost. Je to naše myšlení, které udílí kontinuitu tomu, čemu říkáme pozornost, avšak když myšlení udílí kontinuitu pozornosti, tak už to není stav pozornosti. Pokud tomu věnujete celou svou mysl a pochopíte to, tak objevíte, že existuje zvláštní stav pozornosti bez kontinuity, bez času.
Tazatel: Do jaké míry je utrpení ulehčováno přijímáním?
Krišnamurti: Proč bych měl přijímat utrpení? Jedná se o pouhou další činnost povrchní mysli. Netoužím utrpení přijmout; ulevit mu, ani před ním utéct. Chci utrpení pochopit, chci spatřit, co znamená; chci spatřit celou krásu, celou ošklivost, celou mimořádnou sílu, kterou v sobě utrpení má. Nechci z něj udělat něco, čím není. Přijmutím utrpení, nebo útěkem před ním, nebo tak, že k němu budeme přistupovat s nějakým konceptem, s nějakým návodem, se s utrpením nevypořádám. Takže mysl, která chce pochopit utrpení, s ním nemůže dělat nic; nemůže utrpení přeměnit, ani jej učinit jemnějším. Abyste se osvobodili od utrpení, tak s ním nesmíte nic dělat. Je to právě proto, že jsme s ním vždycky něco dělali, proč stále trpíme.
Jiddu Krishnamurti