Poznámka: Krishnamurti začal pár rokov pred smrťou používať slovo myseľ v inom výname ako ju dovtedy používal. Myseľ začal používať vo význame vesmíru, inteligencie a pod.Predtým používal slovo myseľ, vo význame myslenia, myšlienky či mozgu.
Celou strukturu mého já sestavilo myšlení. Myšlení to všechno složilo dohromady, a to je mé vědomí - reakce, odezvy, vzpomínky. To neznámé, bezmezné, nelze zachytit myšlením. Myšlení samo je omezené, proto všechno, co z něho vzejde, je a to omezené skutečně velmi nebezpečným způsobem. Je to všechno to, co se děje ve světě. Každá činnost, která se zrodí z nedokonalého myšlení, musí být nutně příčinou konfliktu. Člověk to nevidí proto, že o ničem nepřemýšlí jako o celku a ani na svět se nedívá jako na celek. Vědomí, které je mé, se podobá vědomí ostatního lidstva. Všichni trpí, všichni se bojí, jsou v nejistotě; mají své vlastní bohy a obřady; a to všechno je složeno dohromady myšlením. Někdo je lepší v tomto nebo v onom. Když však tohle dáte stranou, jsme v podstatě všichni stejní. Podstatný je strach, smutek, bolest, úzkost, osamělost a všechny lidské strasti. V našem vědomí je stejný základ, na němž všichni stojíme. Celé vědomí je jediné. My procházíme všemi druhy problémů, utrpením, strachem, úzkostí, osamělostí a podobně. Máme svá dogmata, víry, pověry. Každý je má. Mé myšlení vytvořilo názor, že jsem jiný než vy, poněvadž mé tělo se liší od vašeho, můj obličej je jiný než váš. Totéž přenášíme do psychologické oblasti. Pokud člověk cítí, že je oddělenou bytostí, má velice malý kontakt s myslí, která je nepodmínená, nepoškvrnená myšlením. Mysl žije v prostoru a tichu, mysl je čirá energie.
Když jsme jednou pochopili povahu a strukturu myšlení, jak myšlení pracuje, co je jeho zdrojem - a že je proto vždycky omezené... Zdrojem myšlení je upamatovávání se na to, co bylo v minulosti, což je vědění. A vědění je výsledkem zkušenosti a zkušenost je vždycky omezená. Hledání bezpečí, jistoty je základním pohybem myšlení, že? A je vůbec nejaké bezpečí dosažitelné skrze myšlení, nebo je bezpečí v tom, když si myšlení se svou inteligencí a chytristikami uvědomí, kde je jeho místo a nevstupuje do hájemství psychiky. Myšlení je pohyb stávání se. Myšlení je čas. Myslíme v pojmech času. Co je skutečně čas? Čas je naděje. Psychologicky. Stávání se je čas. Dosahování je čas. Potřebuji čas, abych šel z místa, kde jsem, na jiné místo. Potřebuji čas, chci-li se naučit inženýrství, musím je studovat. To zabere čas. Tentýž pohyb je přenášen do psýchy. Říkáme: k tomu, abych byl dobrý, potřebuji čas. Potřebuji čas, abych byl osvícený. A onen pohyb, v němž říkáte: potřebuji čas, vytváří také v psýše rozdělení na pozorovatele a pozorované. Pozorovatel je pozorované a proto, psychologicky vzato, zde není žádný čas. Ten kdo zažívá zkušenost, to jest myslitel, je myšlení. Není tu žádného myslitele odděleného od myšlení. Zdrojem konfliktu je myšlení, vědění nebo minulost. Vyjadřují se v pojmech psychologie. Co může paměti zabránit, aby do vnímání vstupovala? Nic to nemůže zastavit. Ale vidíme-li, že příčinou omezeného vnímání je rozumová činnost paměti, jež je omezená, přesuneme se z toho do jiného rozměru. Předpokládejme, že se stávám: zakouším chtivost a mám vnitřní puzení stát se méně chtivým. Mohu si pamatovat, že jsem chtivý, ale mohu si myslet, že toto 'mé já' je jediné, které si to pamatuje, že si to nepamatuje nic dalšího, a že paměť ani nevytváří 'mé já'.
Myšlení je utrpení - je to ztotožnění, připoutanost. Co je to utrpení? Nevidíme, že utrpení je sdíleno všemi lidmi. Není to moje utrpení. Abych porozuměl povaze utrpení, musím se zbavit představy, že je to mé utrpení, poněvadž pokud budu věřit, že je to mé utrpení, budu mít o celé té záležitosti klamnou představu. A nikdy je nemohu ukončit. Na první pohled se zdá, že se mi něco stalo a druhý člověk se v téže době zdá být dokonale šťastný. Ale také on má své vlastní utrpení. V tom okamžiku to nevidí, ale on má rovněž své problémy. Utrpení je společné celému lidstvu. Utrpení lidstva je nedělitelné jedno, tak jak je jedno vědomí lidí. Myšlení nemůže nic vyřešit psychologicky. Myšlení je omezené a je neschopné vidět, že toto utrpení je celé jedno. A myšlení ze svého pohledu je rozděluje na moje a vaše. Svět není jiný než jsem já. Svět a já jsme jedno. Jsme neoddělitelní. A to je skutečná meditace. Musíte to pociťovat, nejen chápat jako slovní tvrzení.
Všechny problémy, které lidstvo nyní má, ať už na úrovni psychologické nebo v jiných směrech, jsou výsledkem myšlení. Myšlení neřeší naše problémy. A my sledujeme stále tentýž vzorec myšlení, a myšlení nikdy žádný z těchto problémů nevyřeší. A tak je tu jiný nástroj, jímž je inteligence. Sami nechceme ve skutečnosti dělat nic, co není pohodlné, co nás neuspokojuje, co není bezpečné jak v ohledu psychologickém, tak fyzickém. Můžeme tedy zůstat u toho co jest a ne u toho co by mělo být, co musí být.
Myšlení vytvořilo války, bídu, zmatek. A zaujalo velmi význačné místo v lidských vztazích. Láska nemá vztah k myšlení. Myšlení nemůže ukončit utrpení, protože právě ono toto utrpení vytvořilo. Myšlení to nemůže učinit. To je ono. Kdybych měl vhled do toho...Ten vhled se uskuteční prostřednictvím činnosti mysli; prostřednictvím inteligence a pozornosti, když zde není mé ja, ego. Když je zde onen vhled, pak inteligence utrpení vymaže. Říkáme, že starý nástroj, jímž je myšlení, je již téměř nepoužitelný, s výjimkou některých určitých oblastí. Nikdy nepostačoval jinde než v oněch oblastech. Víte, je tu nový nástroj, jímž je mysl, jímž je inteligence. Potíž je však také v tom, že lidé o tomto všem nechtějí slyšet. Jak vědci, tak laici jako jsme my, dospěli k určitým závěrům a nechtějí ničemu jinému naslouchat.
Jiddu Krishnamurti