ESENCIA KRISHNAMURTIHO POSOLSTVA
stiahnes tu:
https://uloz.to/file/7Jpvw8M6rPHv/jiddu-krishnamurti-esencia-posolstva-docx
Znát sebe znamená sledovat své jednání, svoje slova, jak si počínáte ve svých každodenních vztazích, to je všechno. Začněte takto a uvidíte, jak mimořádně obtížné je sledovat se a být si vědom svého chování. Jak obtížné je sledovat své vztahy k lidem, myšlenkám a věcem, vztah ke svému šéfovi, slova, jež užíváte k podřízeným. Je to sledování se v Zrcadle vztahů. Avšak budete-li sledovat v tomto zrcadle svoji vlastní osobu, svoje myšlenky a pohnutky, pak budete mít chuť je korigovat. Budete říkat: "To je dobré, to je špatné, musím dělat toto a ne tamto." Při takovém přístupu něco odsuzujete nebo naopak ospravedlňujete, a tím to, co vidíte, vlastně převracíte.
Zatímco v případě, pozorujeteli v Zrcadle pouze svůj postoj vzhledem k lidem, myšlenkám a věcem, jestliže skutečnost jenom vidíte, bez ospravedlňování, bez odsuzování, bez přijímání, pak zjistíte, že již samotný tento vjem má v sobě svůj vlastní čin. To je počátek sebepoznání. Neříkejte: "Musím si uvědomovat každou minutu," – to je jenom nový výraz touhy dosáhnout nějakého určitého stavu. Chtít se někam dostat je jenom dalším projevem naší pošetilosti. To, na čem záleží, je uvědomovat si sebe sama, a tento stav udržovat bez shromažďování. Protože jakmile shromažďujete, tak z tohoto nashromážděného středu odsuzujete. Sebepoznávání není procesem shromažďování, nýbrž procesem objevování ve všech možných chvílích a situacích, ve vztazích s lidmi, věcmi, myšlenkami.
Porozumieť si vyžaduje stav mysle, pri ktorom neexistuje stotožnenie sa alebo odsúdenie. V tomto stave sme vtedy, pokiaľ máme intenzívny záujem niečomu porozumieť. Kto chce porozumieť sebe, skutočnému stavu mysle, nepotrebuje ju k niečomu nútiť, ukázňovať alebo kontrolovať. Naopak, objavuje sa pasívna bdelosť, ostražitosť.
Existuje zrkadlo, v ktorom môžeme vidieť celú svoju bytosť, nielen svoju tvár, ale všetko o čom premýšlame, všetko čo cítime, svoje podnety, chute, potreby a obavy. Je to zrkadlo vzťahu: vzťahu medzi tebou a tvojimi rodičmi, medzi tebou a tvojimi učiteľmi, medzi tebou a riekou, stromami, zemou, medzi tebou a tvojími myšlienkami. Vzťah je zrkadlo , v ktorom vidíš sám seba takého, aký skutočne si, nie taký, aký by si chcel byť. Môžem pozorovať ako hovorím s ľuďmi: zdvorilo s tými o ktorých si myslím, že niečo mi môžu dať a opovrhnuto s tými, čo si myslím že mi nič dať nemôžu. Som pozorný k tým, ktorých sa bojím, vstanem keď prídu významní ľudia, ostanem sedieť keď príde upratovačka. Pozorovaním seba samého v zrkadle vzťahu, zistíme ako falošne rešpektujeme ľudí. Svoju skutočnú osobu môžeme tiež objaviť vo vzťahu k stromom, vtákom, myšlienkam, knihám.
Sepapoznanie je odpoveďou na všetko, je v ňom celý svet a je v ňom obsiahnuté všetko snaženie ľudstva. V okamihu keď začneme spoznávať samých seba, čo i len trocha, nabehne proces tvorivosti. Je úžasné vidieť, aký v skutočnosti sme: chamtiví, závistliví, zlostní, pyšní a hlúpi. Vidieť túto skutočnosť a nepokúšať sa ju zmeniť, iba presne vidieť, aký sme, je úžasný objav. Od neho môžeme ísť neustále hlbšie a hlbšie, pretože sebapoznávanie nekončí. Pomocou sebapoznávania začneme zisťovať, čo je Boh, čo je pravda a aký je nadčasový stav.
Vaša duchovná cesta je slepá, len veríte, lipnete na slovách a nálepkách. Sledujte to a zistíte, že v pociťovaní ja, ako stredu nie je sloboda. Vašou najvlastnejšou snahou je presadiť sa a byť dôležitý. Viera v majstra tvorí majstra a skúsenosť je tvorená vierou. V zásade vlastne vytvárame majstra k osláveniu vlastného ja (ega). Jedným z najľahších únikov je guru, majster. Potom nezáleží na tom, čo ste vy, majster je dôležitý. Nie ste viacej osamelí, zmätení, stratení. Náležíte jemu, spoločnosti, myšlienke. Ste bezpeční. Ak beriete svojho učiteľa ako niekoho, kto vám má pomôcť, nestane sa pre vás učiteľ napokon dôležitejší ako pravda?
Nemôžete nájsť pravdu cez niekoho iného. Vy presuniete zodpovednosť na gurua. Ten sa stane neužitočný, ak je tam čiastočka sebapoznania a to príde ak ste vedomý seba vo vzťahu. Existujete nie preto, že ste, že myslíte, ale preto, že ste vo vzťahoch. Ak neporozumiete tejto vzťažnosti dostanete sa do konfliktov a rozporov; nerozumieť vzťahu je bieda. Porozumieť sebe značí pochopiť vzťahy k prítomnosti, ktoré sú zrkadlom, v ktorom môžem vidieť seba. Kto je takto vedomý, tak nepotrebuje žiadneho gurua. Ten samotný vzťah je guru a nie niekto vonku.
Byť svetlom sám pre seba - ticho, pokoj prichádza ak rozumiem sebe – svojím rozporom, túžbam, ambícii a pýche. Všetky prostriedky a ciele sú len formou lipnutia a musia prestať, aby mohla byť skutočnosť. Žiadna metóda neprináša výsledky, ktoré sľubuje. Meditácia nie je formou úsilia, každé úsilie je na prekážku. Skutočná meditácia je mimovoľný, neuvedomelý proces, nie je to proces vedomý. Pokiaľ je tu vedomá sebakázeň, ktorá je stávaním sa, ktorá je procesom myslenia, nemôže tu byť pravá meditácia, teda ticho. Pravdou nie je ideológia, ale to čo si. Sebapoznanie – to čo si, začneš objavovať cez reakcie.
Bez vašej ženy či muža by ste boli úplne stratení, vaše šťastie závisí od nich. Musíte ich vlastniť, nesmiete ich stratiť a im sa to páči byť vlastnení, pretože oni vás používajú tiež. Manželka, kniha, rádio, bohovia, guruovia atď. sú únikom, ktorý sa stane najdôležitejší. Bojíte sa byť sám, on, ona či ono je tu aby zaplnilo vašu osamelosť avšak skutočnosť je stále tu, nie je tak? Najskôr musíte prestať unikať a potom môžete pozorovať seba. Unikáme od vlastnej osamelosti, prázdnoty, od toho, čo ste. Čo máte robiť? Nemôžete robiť nič. Čokoľvek urobíte bude činnosť úniku. To je najdôležitejšie k pochopeniu. Potom pochopíte, že vy sám sa nelíšite, či nie ste oddelený od tejto prázdnoty. Vy sám ste onou prázdnotou, neschopnosťou. Pozorovateľ je pozorovanou prázdnotou. Vy a prázdnota ste jednota, jeden jav a nie dva oddelené procesy. Ja sám som onou prázdnotou. Ak to sledujete ďalej pochopíte, že to viacej osamelosťou už nenazývate, ten výraz prestal. Ak budete postupovať ešte ďalej, zistíte že osamelosť, prázdnota neexistuje. Je tu úplný zánik osamelosti, prázdnoty, mysliteľa ako myšlienky. Len tento postup učiní koniec strachu. Pravda oslobodzuje, nie vôla či úsilie. Ak je srdce prázdne od vecí mysle a myseľ prázdna od myslenia, potom máme lásku. To, čo je prázdne je nevyčerpatelné.
Existuje vůbec psychologické bezpečí? Toužíme po bezpečí v našich vztazích – moje žena, moje děti, rodinná jednotka. Myslíme si, že toto lpění určité bezpečí obsahuje, avšak jakmile zjistíme, že toto bezpečí neexistuje, brzy se odtrhneme a snažíme se je nalézt někde jinde. Snažíme se je nalézt ve skupině, v kmeni – v tom oslavovaném kmeni, kterým je národ. A přesto tento národ stojí proti jinému národu. Myslet si, že se psychologické bezpečí nalézá v člověku, zemi, víře, v zkušenostech, je totéž jako vyžadovat fyzické bezpečí. Tím, že vyžadujeme psychologické bezpečí, jsme se rozdělili: hinduista, muslim, žid, Arab, stoupenec Ježíše, stoupenec někoho jiného – toto všechno s sebou požadavek bezpečí nese. Lidé se v těchto iluzích snaží nalézt psychologické bezpečí. Snaží se nalézt pocit bezpečí v odlišných iluzích katolicizmu, buddhizmu, hinduizmu, judaizmu, islámu a v jiných, které nevytvořily nic jiného než iluzorní bezpečí, protože bojují jeden s druhým. Jakmile toto pochopíte, nebudete již potřebovat k něčemu náležet. Spatříte-li skutečnost, že mysl či myšlení hledaly bezpečí v iluzích, tento vhled s sebou přinese inteligenci.
Lidé však v těchto iluzích, v nichž se snaží nalézt bezpečí, nebezpečí nevidí. Inteligentní člověk toto nebezpečí vnímá. Absolutní bezpečí se nachází v této inteligenci. Mysl vytvořila rozmanité formy iluzí – rozličné národnosti, rozčlenění do kast, odlišné bohy, rozdílné víry, různá dogmata, nepřeberné množství rituálů a nadpřirozené náboženské pověry, které se šíří světem – a snažila se v nich nalézt bezpečí. Člověk riziko tohoto bezpečí, této iluze, nevidí. Jestliže je nahlíží – nikoliv jako představu, ale jako realitu – je tento vhled inteligencí, nejvyšší formou absolutního bezpečí. Absolutní bezpečí tedy existuje: jeho podstatou je nahlížet pravdu v iluzi.
Pravda nemá cestu, v tom je její krása. Je vlastním žitím. Cesta vede pouze k nehybné, mrtvé věci. Jakmile zjistíte, že pravda je něco živého, něco v pohybu, co nemá pevné místo a nelze to nalézt ani v chrámu, ani v mešitě, ani v kostele, a že vás k tomu nepřivede církev ani učitel, ani filozof, pak také zjistíte, že tato živá věc je to, co jste vy: vaše zlost, násilí, křeč, zoufalství a starosti, se kterými žijete. Pravda je v porozumění tomu všemu. A po¬rozumět je možné, jenom když víte, jak se dívat na věci svého života. Je tedy zřejmé, že nemůžeme na nikom záviset; není vůdce, učitele ani autority. Jsme jenom my - náš vztah k ostatnímu světu - a dál už nic. Co je důležité, nejsou životní filozofie, nýbrž sledování toho, co se fakticky denně děje."
Víme, čemu vlastně říkáme já? Pod tímto slovem míním myšlenku, vzpomínku, závěr, zážitek, všechny druhy pojmenovatelných i nepojmenovatelných úmyslů, vědomou snahu být něčím, nebo nebýt, všechny ty nashromážděné vzpomínky v podvědomí, paměť mé rasy, skupinovou paměť, paměť rodovou a vůbec to všechno dohromady, ať už se to promítá ven jako činy, nebo je to promítnuto spirituálně jako schopnost. Snaha za tím vším - to je ono já. V něm je obsaženo soutěžení, přání být. Celý ten proces je já.
A my víme, že mu stojíme tváří v tvář, že je to věc zlá, špatná. Říkám úmyslně věc zlá, protože já rozděluje: já je sebeuzavírající, jeho činnosti - jakkoli ušlechtilé - jsou oddělující, rozdělující, izolující. A my to vše víme. Víme také, že k těm mimořádným okamžikům, kdy tu onoho já není, kdy tu není žádného snažení a usilování, dochází, když je zde láska.
Necitujte mne ani kohokoliv jiného, protože pak to nejsou vaše slova a vy se stáváte lidskou bytostí z druhé ruky. Všichni jsme takoví. Toto je zapotřebí uvědomit si jako první, neboť to pokřivuje naše myšlení. Jsme výsledkem milionů let, během nichž jsme byli vystaveni tlaku myšlenek a propagandy ostatních lidí. Jestliže se člověk od tohoto všeho neosvobodí, nemůže nikdy nalézt skutečný zdroj věcí.
Každý pohyb mysli je iba zosílením vlastného ja. Som schopný vidieť ja, všade kde funguje a uvedomiť si jeho deštruktívnu silu a energiu? Byť celistvo inteligentný znamená nemať svoje ja. Boh je, ak ty nie si.
Víte, co se děje ve světe? Je to obraz toho, co se děje uvnitř každého z nás. Svět je to, co jsme my. Většina z nás žije ve zmatku, jsme hrabiví, posesivní, jsme žárliví a odsuzujeme lidi, a přesne to se děje také ve světě, je to jen dramatičtější a bezohlednější. Niekto je lepší v tom, niekto v onom. Ak však dáme toto bokom, sme v podstate všetci rovnakí. Čo je podstatné – strach, smútok, bolesť, úzkosť, osamelosť a všetky ľudské strasti. Človek je ľudstvom. Naše vedomie nie je naše, nie je vaše, je to vedomie ľudstva. Ak si toto uvedomíte, získate niečo úplne odlišné, čo pochádza z úplne inej dimenzie.
Člověk nemůže vědět všechno. Může však znát nebo si začít uvědomovat svůj vnitřní život. Liší se tento vnitřní pohyb od vnějšího pohybu? Liší se to, co je vně – znečištění, korupce, překrucování zákonů, podvody, pokrytectví i násilí – liší se toto v nějaké závratné míře od toho, jací jsme uvnitř? Nebo je to nepřetržitý pohyb jako příliv a odliv? Může si člověk tento pohyb uvědomovat – dívat se na něj a pozorovat jej? A může při tomto pozorování, tomto jednotném pohybu využít možnosti nějaké volby? Je v tomto pohybu vědomí založeno na výběru? Může člověk tento pohyb – který je jím samým a světem, protože svět je vámi – pozorovat, aniž by si vybíral? Toto pozorování je vědomím, které nemusíte rozvíjet a díky němuž nemusíte mít někoho, kdo vám je bude připomínat – ani knihy, ani nahrávky. Jakmile člověk pronikne do skutečnosti, že pohyb vně a pohyb uvnitř jsou v podstatě pohyby stejnými, nepotřebuje žádné připomínky. Je to tentýž pohyb, který stvořil svět, společnost, armádu, válečné loďstvo, vědce i politiky. A tento pohyb je námi. Můžeme vážně, aniž bychom sebe nějakým způsobem oklamali, velmi hluboce prozkoumat toto vědomí bez možnosti výběru a pozorovat je, aniž bychom je jakkoliv řídili? Člověk musí být extrémně pozorný. Toto vědomí přirozeně nemůže být nepřetržité. Uvědomovat si však, že vědomí není nepřetržité, znamená uvědomovat si nepozornost. Uvědomovat si nepozornost je pozorností.
V živote existuje iba jeden pohyb, vonkajší a vnútorný. I keď je nedeliteľný, predsa je rozdeľovaný. A keď je rozdelený, väčšina z nás sleduje vonkajší pohyb poznania, ideí, vier, svedectva, bezpečnosti, prosperity atď. Reakciou človeka je, že sa venuje takzvanému vnútornému životu s jeho víziami, nádejami, ašpiráciami, tajomstvami, konfliktmi, zúfastvami. Pretože však je tento pohyb reakciou, je v konflikte s tým, čo je vonkajšie. Existuje teda rozpor a jeho bolesti, obavy a úniky. Je iba jeden pohyb, ktorý je vonkajší a vnútorný. Ak je pochopený vonkajší pohyb, začína vnútorný a to nie v protiklade alebo v opozícii. Ak je konflikt odstránený, stáva sa mozog tichý a pritom je veľmi citlivý a bdelý. Platnosť a význam potom má iba vnútorný pohyb. Mimo tento pohyb existuje šlachetnosť a súcit, ktoré nie sú dielom rozumu a cieleného sebazapierania. Kvetina je silná vo svojej kráse, i keď môže byť zabudnutá, odložená alebo zničená.
Citlivosť je úplne nutná k hlbokému pohľadu do vnútra. Tento pohyb hlboko dovnútra je reakciou na pohyb vonkajší. Vonkajší a vnútorný pohyb sú to isté – nie sú vzájomne oddelené. Plodom rozdeľovania pohybu na vonkajší a vnútorný je necitlivosť. Pohyb dovnútra je prirodzeným plynutím pohybu vonkajšieho. Pohyb vnútra má svoj vlastný chod, ktorý je síce vyjadrený vonkajšie, ale nie je reakciou pohybu vonkajšieho. Uvedomovanie si celého pohybu je citlivosťou.
Když tedy pozorujete, co se ve světě odehrává, začínáte chápat, že tu neprobíhá žádné vnější a vnitřní dění, nýbrž jedno jediné: celkový pohyb veškerenstva, vnitřní hnutí, projevující se navenek, a vnější, které odpovídá dějům vevnitř. Podle mého soudu je schopnost tohle spatřit prakticky všechno, co je třeba. Když víte, jak se dívat, věci se vám vyjeví samy a nemusíte k nim mít ani učitele, ani filozofy. Jak se dívat, k tomu vás nemusí nikdo nabádat. Prostě se díváte.
Nikdy celok neuvidíme, neuvedomíme si ak sa toľko zaoberáme jeho časťou. A časť sa rozdelí a stane sa mnohosťou. Aby sme si mohli uvedomiť celok, konflikt mnohosti, k tomu je treba porozumieť čo je prianie. Činnosť priania, chcenia je iba jedna: akokoľvek máme rôzne žiadosti, protichodné snahy a pachtenie, všetko to je výsledok priania. Túžba, prianie nemôže byť zjemnené, sublimované alebo potlačené; musí mu byť porozumené, avšak bez toho, aby tu bol niekto oddelený, ktorý chápe. Ak by sa takáto súcnosť, ktorá rozumie, vyskytla, potom to je zase iba tá istá súcnosť priania.
Idea je nám omnoho dôležitejšia ako fakt. Tak tvoríme protiklad medzi tým čo je a čo by malo byť. To čo by malo byť je idea, výmysel a tak je tu rozpor medzi prítomným (aktuálnym) a ilúziou – nie v týchto veciach samých, ale v nás. Rozdelenie nie je iba medzi skutočnom a vami. Je priamo vo vás, je v rozpore oponujúcich si prianí. Žiadosť vytvára svoj protiklad. Prečo lipneme na ideách, nech už s rozmyslom či neuvedomelo a prítomné odsunujeme bez povšimnutia? Idea, vzor je sebapremietnutie, forma sebauctievania, sebazväčnenia a tým je to radostné. Vzor alebo idea obohacujú ja. Ak máte porozumieť tomu čo je, musíte odložiť ideu či vzor. Ak máme naliehavé prianie porozumieť tomu čo je, je zároveň ľahké odsunúť stranou ideu. Rozpor je v nás medzi ideou a tým, čo je. Nezáleží na tom, ako sa oslobodiť od idei, ale ako čeliť prítomnému a to je možné ak porozumieme procesu uspokojenia cestou vlastného ja. Premena nespočíva v tom, že sa sústredíme v jednej žiadosti, ale v tom, že sme oslobodení od rozporu, ktorý je spôsobený dychtivou túžbou. Dychtenie rodí nový rozpor. Väčšina z nás sa však nechce prebudiť a tak žijeme v ilúzii. Hlboko sme podmienení svojími dychtivými túžbami a záľubami. Bez pochopenia tohto dychtenia je úplne zbytočné hľadať oslobodenie od pýchy.
Autorita plodí moc a moc sa vždy stáva centralizujúcou a preto úplne ničivou, kazí nie len toho, kto mocou vládne ale i toho, kto ho nasleduje. Majstri, vodcovia, spasitelia a guruovia nie sú dôležití. Podstatné je iba porozumenie vzrastajúcemu rozporu priania, toto porozumenie prichádza iba sebapoznaním a stálym uvedomovaním pohybov vlastného ja. Ja je vo svojej pravej štruktúre protikladné; je zložené z mnoho bytostí s rôznymi maskami, pričom všetky sú vo vzájomnej opozícii. Ja je sieťou spletitých prianí, pričom každé prianie má vlastný popud a cieľ, ktoré sú často v opozícii k ostatným nádejám a snahám. Prianie je vždy pomíjajúce, nemá ustálené sídlo, samo o sebe nemá trvanie.
Ak by tu nebol pevný cieľ, záver, nebol by ani protiklad. Ideály nikdy nemôžu dať vznik základnej revolúcie, ale len upravenému trvaniu starého. Iba v jednaní od okamihu k okamihu je stála revolúcia, ktorá nemá základ v ideále, a tým je oslobodená od záveru. K záverom, ideálom, cieľom sa uchylujeme jedine vtedy, ak nemáme inteligenciu. Jedinec je žijúci, dynamický a to čo je dynamické nemôže byť stesnané do zvieracej kazajky modelu, nákresu. Ideál nie je nadriadený životu a ak ho staviame na to nesprávne miesto, vzniká zmätok, nesvár a bieda. Ak viete, že nemilujete a ak ste si dokonca vedomí tohto faktu, potom je tu možnosť zmeny – pretvorenia.
Ak sa pokúšame byť iní ako skutočne sme, vytvoríme protiklad; strach z toho čo je plodí ilúziu jeho protikladu a my dúfame, že unikneme strachu, snažiac sa dosiahnuť tento protiklad. Syntéza nie je pestovaním protikladu, opaku; syntéza nevzniká opozíciou, pretože protiklady obsahujú zárodky ďalších vlastných protikladov. Jednostranné sledovanie jedného priania, zvláštnej túžby vedie k sebauzavierajúcej opozícii. Vnútorná nezrovnalosť vedie k vonkajšiemu rozporu a rozpor označuje nezrovnalosti, protiklad. Oslobodenie od protikladov (nezrovnalostí) nastáva iba vtedy ak porozumiete cestám svojej túžby, svojho priania.
Jsem chtivý. Já a chtivost nejsou dva různé stavy. Je jen jedna věc a tou je chtivost. Jsem-li se vědom, že jsem chtivý, co se stane? Budu se snažit nebýt chtivým, ať už ze společenských nebo náboženských důvodů a ta snaha bude omezena vždy jen na malý okruh a i kdyby ten okruh rozšířil, bude vždy omezený, což ukazuje, že onen rozkladný, rozpadávající činitel je přítomen. Přihlédnu-li však přesněji a do hloubky, spatřím , že tvůrce oné snahy je současně i tvůrce oné chtivosti, ba že je tou chtivostí a že není odděleného já a oddělené chtivosti, ale že je jen chtivost. Uvědomím-li si, že já sám jsem chtivý a že tu není žádného pozorovatele, který by byl plný chtivosti, ale že já sám jsem chtivost sama, pak se stane celá otázka zcela jinou a jiná bude naše odpověď a tím pádem naše snaha nebude již destruktivní, rozkladnou, ničící.
Co budete dělat, jestliže celá vaše bytost je chtivost, jestliže v důsledku toho i jakákoli vaše činnost nebude ničím jiným, než zase nějakým projevem chtivosti? Bohužel, my nikdy nemyslíváme v tomto směru. Je tu vždy jen ono já, výsostná jednotka, voják, který kontroluje a ovládá. Je to však iluze a my víme jak vzniká. Dle mého názoru je tento proces ničivým. Rozděluji sama sebe na vyšší a nižší za tím účelem, abych pokračoval, trval. Není-li tu projevující se já, působící chtivostí, protože já je chtivostí samou, co pak? Nuže, pak je celá situace zcela jiná a vyvstává nám jiný problém. Je to problém tvůrčí, v němž neexistuje já, dominující, ovládající, "stávající se" pozitivně či negativně. A k tomuto stavu musíme dojít, máme-li se stát tvůrčími. V tomto stavu není vykonavatel úsilí. Tu předmět naší snahy i ten, jenž snahu vytváří se ztotožňují. To vyžaduje nesmírně veliké pochopení a bdělost, abychom pozorovali, jak se mysl dělí na vyšší a nižší - ono vyšší je zabezpečení, věčná jsoucnost, bytost - ač to zůstává pouhým procesem myšlení a je tedy časové. Stane-li se nám toto poznání přímým zážitkem, pak uvidíte, že přijde v jsoucnost zcela jiný, nový činitel.
Může člověk pozorovat pohyb mysli nikoliv jako pozorovatel, který se dívá na mysl, ale tak, aby si mysl sama uvědomila svůj pohyb; probuzení mysli a mysl sama pozorující svůj pohyb? Vezměte si velmi jednoduchý příklad – chamtivost. Pozorujte, jak ve vás vzniká, a pak se sami sebe zeptejte: „Liší se pozorovatel, přemýšlející, od mysli?“ Pozorovat myšlení je velmi snadné. Oddělím se coby pozorovatel a pozoruji své myšlení. Většina z nás to dělá. Toto rozdělení je však iluzorní a klamné, protože ten, kdo přemýšlí, se nachází za myslí. Může tedy pozorovatel při svém pozorování chybět? Pozorovatel, přemýšlející je minulostí – vzpomínky, poznatky, zkušenosti a vše, co nashromáždil v čase, je pozorovatelem. Pozorovatel pojmenuje reakci jako chamtivost a tím, že ji pojmenuje, je již polapen v minulosti. Samotným pojmenováním reakce, které říkáme chamtivost, jsme již pozorovali v minulosti. Co se však děje, pokud nedochází k pojmenovávání, ale k ryzímu pozorování, v němž neexistuje rozdělení na pozorovatele a pozorované, přemýšlejícího a myšlené, prožívajícího a prožívané? Jsme podmíněni tak, abychom tento rozdíl mezi pozorovatelem a pozorovaným vytvářeli, a proto podstupujeme takové potíže, abychom to, co pozorujeme, ovládali. Jsem chamtivý, to je reakce. My však říkáme: „Liším se od chamtivosti, a mohu ji tedy ovládat, mohu s ní pracovat, mohu ji potlačit, užívat si ji a něco s ní udělat.“ Skutečností je, že přemýšlející je myslí. Ten, kdo přemýšlí, neexistuje bez mysli.
Pozorujte tedy bez minulých vzpomínek a reakcí, které se okamžitě v pozorování promítají. Jenom pozorujte – bez výběru a bez motivů. Budete-li se tím zabývat intenzivně, shledáte, že mysl utichá. Mysl je pohybem a čas je pohybem – čas je tedy myslí. Toto je skutečná meditace: mysl, jež pozoruje svůj vlastní pohyb a která sleduje, jak vzniká, jak vytváří představu a jak se touto představou zabývá. Znamená to pozorovat tak, že nerozeznáváte, co pozorujete. Abychom to velmi zjednodušili: pozorujte strom, aniž byste jej pojmenovávali a aniž byste uvažovali, k čemu jej lze využít – pouze jej pozorujte. Pak rozdíl mezi vámi a stromem zmizí. Nestanete se však stromem, doufám, že ne! Slovo s neurotickými reakcemi vytváří rozdělení. Může tedy člověk pozorovat svou manželku nebo někoho jiného beze slov, a tedy bez představ a všech vzpomínek na tento vztah? Může jenom pozorovat? Neutichla pak mysl v tomto pozorování, které je naprostou pozorností? Toto vyžaduje velikou pozornost, vyžaduje to pozorovat krok za krokem jako vědec, který vše sleduje velmi, velmi pečlivě. Jestliže toto člověk činí, mysl utichne, a čas se tak zastaví.
Mozek, který se vyvíjel v průběhu času, v průběhu milionů a milionů let, je společným mozkem lidstva. Možná si to nebudeme chtít uvědomit, protože jsme uvyklí představě, že náš mozek je individuální. Tento koncept individuality je tradicí po celá tisíciletí. Takovýto mozek neustále poměřuje – více, méně, lepší a nejlepší – nepřetržitě funguje v rámci tohoto vzorce.
Nie je to naliehavé, že sa premeníte, pretože čo vy ste, to je aj svet? Vaše vnútorné konflikty sa vyjadria vo vonkajších pohromách. Váš problém je svetový problém a len vy sami to môžete riešiť a nie niekto iný. Čo vy ste, to je vaša skupina, vaša spoločnosť, váš vodca. Bez vás svet nie je. Vo vás je začiatok a koniec všetkých vecí.
Veškeré reakce jsou reakcemi na něco. Člověk se bojí hada nebo toho, že se vrátí bolest, kterou prožil. Má tedy strach buď z nějaké skutečné věci, nebo ze vzpomínky na něco, co se stalo v minulosti. Existuje však kromě psychických reakcí, jež známe jako strach, strach sám o sobě a nikoliv strach z něčeho? Existuje strach per se? Nebo zná člověk strach pouze ve vztahu k něčemu jinému? Není-li to ve vztahu k něčemu jinému, je to strach? Člověk zná strach ve vztahu k něčemu, z něčeho nebo vůči něčemu. Pokud však toto odstraníte, existuje skutečný strach, který můžete prozkoumat?
Aby mysl a mozek mohly dobře, zdravě a rozumně fungovat, potřebujete pocit naprostého bezpečí. V ničem je nenacházíte, ani ve vztazích, ani v názorech, ani ve víře – inteligentní mysl toto všechno zamítne – a přesto stále hledáte naprosté bezpečí. A pokud bytost toto bezpečí nenachází, vkrádá se do ní strach. Existuje něco absolutně a naprosto bezpečného a jistého, nikoliv jistota přesvědčení, dogmat, rituálů a názorů, které všechny mohou být zrušeny, jakmile je nahradí nové názory, dogmata a teorie? Odložíme-li toto všechno stranou, prožívá mysl, která hledá srozumitelné bezpečí a nenachází je, hluboce zakořeněný strach? Vytváří tedy mysl kromě běžných druhů strachu strach samotný, poněvadž neexistuje nic platného, nic celistvého? Je toto podstatou strachu?
Může být mysl beze strachu? Myšlení – které je součástí funkce mysli a mozku – vytvořilo ve své touze po bezpečí nejrůznější filozofické a teologické iluze. A vzhledem k tomu, že v nich bezpečí nenalézá, vytváří buď něco, co ji přesahuje a od čeho očekává, že jí absolutní bezpečí poskytne, nebo je sama o sobě natolik celistvá, že strach nepoznává.
Nezabýváme se nyní tím, jak se strachu zbavit ani jak jej potlačit. Tážeme se, zda v sobě mysl neobsahuje příčinu, podstatu či reakci, které strach vyvolávají. Může mysl někdy dosáhnout stavu – slovo stav naznačuje stálost, tak to však není – může někdy dosáhnout kvality, v níž se nebude pohybovat směrem ven a v které bude naprosto celistvá sama o sobě? Toto s sebou přináší porozumění meditaci. Meditace není všemi těmi nesmysly, které okolo ní probíhají. Meditace znamená, že jste osvobozeni jak od fyziologického, tak od psychologického strachu, protože jinak nedochází k lásce ani k soucitu. Dokud existuje strach, nemůže se projevit ani to ostatní. Meditovat – nikoliv něčeho dosahovat – znamená pochopit podstatu strachu a překročit jej, což znamená nalézt mysl, která v sobě neobsahuje vzpomínky na něco, co strach vyvolalo, a je tedy naprosto celistvá.
Může toto pozorování probíhat, i když není strach bezprostředně přítomný? Člověk si svůj strach dokáže vybavit, a vzpomínku na něj lze proto pozorovat. V minulosti jste prožili strach a můžete si jej vybavit. Není to však totéž, protože strach existuje o chvíli později, nikoliv v přítomném okamžiku. Je to reakce, kterou člověk nazývá strachem. Ve vlastním okamžiku velikého nebezpečí, ve chvíli, kdy čelíte něčemu, co může bázeň vyvolat, strach neexistuje, nic neexistuje. Posléze si minulost vybavíte, pojmenujete ji a řeknete: „Mám strach.“ Vaše svaly se stáhnou a začnete produkovat adrenalin.
Člověk si může vybavit minulý strach a pozorovat jej. Pozorování tohoto strachu je důležité, poněvadž lidé jej ze sebe buď vytěsňují, nebo se s ním ztotožňují (Jsem tímto strachem) – neexistuje nikdo kromě strachu, který to pozoruje. Člověk je touto reakcí. Jestliže neexistuje rozdíl mezi vámi a strachem, avšak pouze stav této reakce, dochází k něčemu nepoznanému.
Kto si myslí, že vie, tak nevie. Prednášajúci v skutočnosti žiadne závery nerobí. Skutočnou podstatou pokory je učenie a to učenie sa od všetkého a od všetkých. V učení neexistuje hierarchia. Autorita učenie popiera a žiak sa nikdy ničomu nenaučí. Žiadna metóda či systém neprináša výsledky, ktoré sľubujú. Je zvláštne, že človek nikdy nepovie „ja neviem“. Aby to naozaj povedal a tiež to cítil, musí byť pokorný. Človek však nikdy nepripustí, že niečo nevie. Je to samoľúbosť, ktorá sýti myseľ poznatkami. Samoľúbosť je podivná choroba, je stále plná nádeje a stále v depresii. Pripustiť však, že nič nevieme, znamená zastaviť mechanický proces získavania vedomostí. Existuje niekoľko spôsobov ako povedať „nič neviem“. Môže to byť predstieranie a všetky jeho tiché pokútné metódy slúžiace k vyvolaniu dojmu, k získaniu dôležitosti a podobne. Môže to byť „neviem“, ktoré je v skutočnosti získavaním času k nájdeniu odpovede, ale tiež „neviem“, ktoré vedenie nehľadá. V prvom prípade sa človek nikdy neučí, iba zhromažďuje a v druhom sa učí stále a nikdy nezhromažďuje.
Zhromažďovanie spôsobuje rozpad mysle jej starnutie a chradnutie. Nevinnosť nie je nedostatkom skúseností, ale oslobodením sa od nich. Takéto oslobodenie znamená zomrieť každej skúsenosti, nedovoliť, aby sa zakorenila v pôde obohacujúceho sa mozgu. Bez skúseností nie je život, ale život neexistuje, ak je pôda plná koreňov. Pokora si nie je zbavovania sa poznaného vedomá, to by bola samoľúbosť úspechu. Avšak pokora, to je ono úplné nevedenie, ktoré umiera. Strach zo smrti je iba vo vedení, nie v nevedení. V nevedení, v končiacom vedení strach nie je. Strach z neznámeho neexistuje, je tu iba strach zo zmeny známeho z jeho konca. Avšak návyk na slovo, na jeho emocionálny obsah i skryté implikácie, nedovoľuje aby sme sa od neho oprostili. Bez takéhoto oprostenia ste otrokom slov, úsudkov a ideí. Ak žijete tak ako mnohí slovami, je vnútorný hlad neukojiteľný. Stále doňho investujete a nikdy nežnete. Žijete potom vo svete neskutočna a predstierania, v zármutku, ktorý nemá význam. Viera, to je slovo, je to zo slov vytvorený myšlienkový úsudok, ktorý krásu mysli rozkladá a marí. Zničiť slovo znamená rozdrviť vnútornú štruktúru bezpečia, ktorá je v každom smere nereálna. Nebyť chránený neznamená násilne vytrženie z istoty, ktorá spôsobuje rôzne druhy zla, ale onú neistotu, ktorá pochádza z rozvoja istoty a je pokorou a nevinnosťou, ktorej silu pyšný človek nikdy nepochopí.
Ak člověk môže naozaj dospieť k tomu, že povie „ja neviem“, evokuje to výnimočný zmysel pre pokoru a skromnosť, nie je žiadna arogancia vedomostí, nie je žiadna seba-asertívna odpoveď, aby sa spravil dojem. Keď vlastne dokážeš povedať „neviem“, čo vlastne dokáže povedať len veľmi málo ľudí, potom v tomto stave všetok strach ustáva, lebo celý zmysel pre poznanie, skúmanie pamäte došlo ku koncu, neexistuje už pátranie v poli známeho. Potom príde neuveriteľná vec.
Není možné být přirozeně tiší – dívat se na člověka, naslouchat tiše a bez odporu písni či nějakému člověku, aniž byste říkali: „Musím se změnit, musím dělat to, musím dělat ono“ – není možné zůstat v klidu a v tichosti jen pozorovat? Toto je očividně nejobtížnější. A tak procvičujete systém, jak být klidní. Vidíte ten omyl? Praktikovat metodu, systém nebo pravidelná každodenní cvičení, jejichž výsledkem podle vás bude to, že mysl konečně utichne. Mysl však nikdy neutichne. Mysl je mechanická a zaběhnutá podle určitého vzorce, je mdlá a necitlivá. Vy to nevidíte, chcete něco dostat – nějaké zasvěcení! Och, jak je to všechno dětinské.
Jestliže tiše nasloucháte, pokud neříkáte, že přednášející má pravdu, nebo že se mýlí, neříkáte-li: „Jsem zavázaný tomuto, slíbil jsem, že s tím nepřestanu, jsem toto, tamto, ono,“ ale bez odporu nasloucháte tomu, co je říkáno, pak to, co děláte, je vaším vlastním objevováním. V takovém případě vaše mysl sama v tomto samotném procesu zkoumání utichne. Můžeme tedy my, obyčejní lidé se všemi svými problémy a potížemi, být tiší a naslouchat všem těm žvástům naší mysli? Je možné sedět, stát nebo tiše se procházet, aniž by nás někdo jiný pobízel a aniž bychom byli motivováni odměnou či touhou po mimořádných smyslových zkušenostech, jež překračují hranice fyzikálních zákonů? Začněte na té nejracionálnější úrovni – potom můžete dojít velmi daleko.
Může láska existovat tam, kde se nachází veliké utrpení, ať už fyzické či psychické? Je pravda otázkou závěrů a názorů filozofů, teologů a lidí, kteří hluboce věří v dogmata i rituály, jež jsou všechny výtvorem člověka? Může takto podmíněná mysl poznat, co je pravda? Pravda může existovat pouze tehdy, je-li mysl totálně osvobozena od tohoto zmatku. Filozofové a ti ostatní nikdy nepohlédnou na vlastní život. Utíkají do nějakého metafyzického nebo fantaskního světa, o němž začnou psát; pak své dílo publikují a následně se stávají slavnými. Pravda je něco, co vyžaduje mimořádně jasnou mysl nezatíženou problémy a nezpůsobující konflikty. Dokonce i vzpomínky na konflikt musí utichnout. Jsme-li zatíženi břemenem paměti, nemůžeme pravdu nalézt. Není to možné. Pravda může přijít pouze k mysli, která je ve značné míře osvobozena od všeho, co vytvořil člověk.
Já se ztotožní s nějakým ideálem, ať už vznešeným, nebo pokleslým, a za tento ideál pak bojuje. Stále jde však o „trip ega“. Lidé cestují do Indie, aby nalezli spiritualitu. Oblékají se do nejrůznějších slušivých oděvů, avšak musejí si uvědomit, že vyměnili pouze své oblečení. V podstatě je však každý z nich jednajícím Já, které neustále zápasí, usiluje, svírá, popírá a hluboce lpí na svých zkušenostech, idejích, názorech i touhách. A jak člověk žije, pozoruje, že tento střed, toto Já, je jádrem všech problémů. A poznává, že je to podstata všech rozkoší, obav i zármutků. A proto se ptá: jak se mám tohoto středu zbavit, abych byl skutečně svobodný – nikoliv relativně, ale absolutně? Být svobodný relativně je poměrně snadné. Člověk může být částečným altruistou trochu se zajímajícím o blahobyt společnosti a o potíže druhých, avšak střed je neustále přítomen a krutě a nemilosrdně dotírá.
Je možné se od tohoto středu absolutně osvobodit? Nejprve pochopte, že čím větší úsilí na osvobození se od tohoto středu vynakládáte, o to více toto úsilí onen střed, ono Já, posiluje. Já lidí, již se věnují nejrůznějším meditacím, kteří se na sebe snaží něco uvalit, je tímto úsilím polapeno a říká: dosáhl jsem, avšak toto Já je stále jejich středem. Abyste se stali svobodnými, nesmí docházet k žádnému úsilí. To neznamená, že budete dělat, co chcete, protože to je stále pohybem jáství. Co má tedy člověk dělat, jestliže nemá usilovat, protože poznává pravdu, že čím více úsilí vynakládá, tím více se střed namáhá?
Existuje kromě jáství vytvořeného myslí s jejími představami nějaké skutečné jáství? Tuto otázku si pokládá velmi mnoho lidí. Hinduisté říkají, že existuje nejvyšší princip, kterým je Já. I my si představujeme, že kromě Já existuje nějaké skutečné jáství. Jsem si jistý, že všichni cítíte, že existuje něco, co toto Já přesahuje. Toto něco se nazývá vyšší jáství, božské či svrchované jáství. Jakmile však použijeme slovo jáství nebo jakékoliv jiné slovo, abychom popsali to, co se nachází za jástvím, za Já, stále jde o jáství.
Je možné se od jáství osvobodit, aniž by se z člověka stala osoba duchem nepřítomná a napůl šílená? Tedy: je možné osvobodit se totálně od lpění – lpění na vlastnostech, kvalitách a na jáství? Člověk lpí na své pověsti, na svém jménu i na svých zkušenostech. Lpí na tom, co řekl. Jestliže se chcete skutečně osvobodit od jáství, vyžaduje to nelpění. To ovšem neznamená, že se stanete lhostejnými, bezohlednými, uzavřenými a že budete žít od ostatních izolovaně, protože toto je jen jinou činností jáství. Předtím jáství lpělo, nyní se dušuje, že nebude lpět. Je to stále aktivita jáství.
Jestliže nelpíte doopravdy, bez úsilí, hluboce, v podstatě, rodí se z tohoto hlubokého pocitu nelpění zodpovědnost. Nikoliv zodpovědnost k vaší ženě, dětem, ale hluboký smysl pro zodpovědnost. Otázka zní, zda to učiníte. Osvobodit se od vlastních zkušeností, vědomostí a nahromaděných postřehů je možné, pokud se do toho pustíte. A nevyžaduje to žádný čas. To je jedna z našich výmluv: abychom byli svobodní, potřebujeme čas. Jestliže prohlédnete a pochopíte, že jedním z hlavních znaků jáství je připoutanost, a spatříte-li, co tato připoutanost ve světě vyvolává a co způsobuje ve vašich vztazích s druhými (věřte, že vše negativní), a jestliže si uvědomíte skutečnost připoutanosti, osvobodíte se od ní. Váš vhled vás osvobodí. Zkusíte to?
Uvědomujeme si vůbec, že žijeme v minulosti – v minulosti, která se nepřetržitě pozměňuje, upravuje, rozpíná a smršťuje, avšak stále je to minulost? Uvědomujeme si, že žijeme v minulých zkušenostech a poznatcích, minulém přesvědčení i potěšení, v minulé rozkoši, z níž se stala minulost? Budoucnost je pozměněnou minulostí. Naděje v budoucnost je tedy stále minulostí, která se pohybuje směrem k tomu, co člověk považuje za budoucnost. Mysl nikdy minulost neopouští. Budoucnost je vždy myslí, jež jedná, žije a přemýšlí v minulosti.
Nahlížejte například poranění a bolest, které někdo prožil v dětství. Všichni lidé jsou od narození až do okamžiku smrti z nejrůznějších důvodů zraňováni. Psychologicky v sobě nesou tato zranění. Nahlédněte do podstaty a struktury těchto zranění. Jste-li psychologicky zraněni, můžete jít za psychologem, analytikem nebo psychoterapeutem, již mohou vysledovat, proč jste zraněni – od dětství byla vaše matka taková, váš otec se choval takto a tak dále. Zranění se však z vašeho života nevytratí pouze na základě toho, že naleznete jeho příčinu. Nesete si je v sobě. Výsledkem bývá izolace, vzdor a strach, aby vám nebylo ublíženo ještě více. Proto se uzavíráte do sebe. Toto všechno ovšem víte. To je veškerý pohyb vašeho poranění. Poranění je představou, kterou jste si o sobě vytvořili. Je tedy zřejmé, že dokud tuto představu budete udržovat, budete zraňováni. Jestliže toto všechno bez analyzování nahlížíte a bezprostředně to vnímáte, pak věřte, že samotné toto vnímání je již vhledem. Vyžaduje to veškerou vaši pozornost a energii. Díky tomuto vhledu se poranění ztrácí a nezůstává po něm ani stopa, a tak už vám nikdo nebude moci znovu ubližovat. Představa, kterou jste si o sobě vytvořili, již neexistuje.
V prvom rade neučím vás nič, rozumiete? Povedal som: " iba sa pozoruj "! A v tebe je všetko. Ty si celé ľudstvo. Minulosť a prítomnosť. A ak vieš, ako sa na seba pozerať, máš celý príbeh (históriu). A potom nenasleduješ rečníka alebo jeho učenie, lebo on ťa nič neučil.
Ten, kdo ovládá, je mysl, jež říká: „Musím to ovládat,“ a proto je tento ovládající ovládaným. Jinými slovy: ten, kdo přemýšlí, je mysl, a tudíž mysl a přemýšlející nejsou odděleni. Rozdělení zcela odstraníte, jestliže si uvědomíte, že ten, kdo přemýšlí, je mysl a že ovládající je ovládaným. Nahlížíte-li skutečně podstatu této záležitosti, přichází pozornost.
Pozorujte bez minulých vzpomínek a reakcí, které se okamžitě v pozorování promítají. Jenom pozorujte – bez výběru a bez motivů. Budete-li se tím zabývat intenzivně, shledáte, že mysl utichá. Mysl je pohybem a čas je pohybem – čas je tedy myslí. Toto je skutečná meditace: mysl, jež pozoruje svůj vlastní pohyb a která sleduje, jak vzniká, jak vytváří představu a jak se touto představou zabývá.
Zajisté jsem sami zpozorovali, že snaha kontrolovat, potlačovat nebo přeměňovat emoce a lpění konflikt nijak zvláště neřeší. Možná si kladete otázku, zda jsou emoce tak mimořádně silné, aby vás mohly ovládat. Aby bylo člověku umožněno poznat podstatu věcí, musí začít věci kolem sebe vnímat, uvědomovat si je a správně na ně nahlížet, to znamená, že musí pochopit, že jeho emoce jsou silné a také že ulpívá. Je-li takto uvědomělý, co se děje?
Představme si, že si člověk uvědomuje svou připoutanost nebo intenzivní pocity nenávisti, žárlivosti, nepřátelství, sympatií, averze a další. Jestliže jsou tyto emoce tak silné, zastiňují a ovládají jeho jednání. Člověk zkoumá a pozoruje své emoce i lpění, jež jsou očividně velmi silné, a nahlíží, že fungují jako překážky jasného a nepomateného myšlení i ryzího jednání. Uvědomujeme si to, nebo to považujeme za samozřejmost? Říkáme si, že jsme si vědomi svých silných emocí a své připoutanosti, ale stejně nám na tom nesejde, protože to patří k životu, a proto nám nevadí se všemi zápasit a hádat? Co člověk myslí tím, že si je vědom? Míní tím, že ví, že poznává? Poznává mysl připoutanost? Člověk poznává a říká: „Ano, jsem připoutaný.“ Je to však mysl, kdo tvrdí: „Jsem připoutaný?“
Jestliže někdo vyřkne, že je připoutaný, jde o představu, nebo skutečnost? Skutečnost není představou. Toto je mikrofon: mohu vytvořit představu mikrofonu, avšak mikrofon je skutečný. Mohu se jej dotknout, mohu jej vidět. Je tedy má připoutanost konceptem, závěrem nebo skutečností? A pozorujete-li skutečnost, nikoliv představu, nikoliv závěr o skutečnosti, ale skutečnost samu, liší se tato skutečnost od vás, kteří ji pozorujete?
Jestliže pozorujete skutečnost skrze své představy nebo skrze závěry, jež jste si od někoho vyslechli, nedíváte se na skutečnost. Díváte-li se na skutečnost, neodíváte ji do slov. Jak se na ni tedy díváte? Jako na něco, co je od vás oddělené? Je připoutanost něčím, co se vás netýká, nebo je vaší součástí? Mikrofon je mimo vás, avšak lpění a emoce jsou vaší součástí. Lpění je Já. Neexistuje-li lpění, neexistuje Já. Vědomí vašich emocí i vaší připoutanosti je tedy součástí vaší podstaty, vaší struktury. Pozorujete-li sebe, neexistuje žádné rozdělení, žádná dualita (Já a připoutanost). Je zde přítomna pouze připoutanost – nikoliv slovo, ale skutečnost, pocity, emoce a snaha přivlastnit si toho druhého. To je skutečnost, to je pravé Já.
Co mám tedy s Já společného? Dokud zde existovalo rozdělení na Já a lpění, mohl jsem se s ním snažit něco udělat. Mohl jsem se je pokusit ovládat, mohl jsem se snažit je potlačit, což činíme neustále. Co mohu ale dělat, jsem-li to Já? Nemohu dělat nic, mohu jen pozorovat. Předtím jsem to mohl ovlivňovat, nyní s tím nemohu dělat nic, poněvadž jsem to Já. Vše, co mohu dělat, je pozorovat. Tím nejdůležitějším se stává pozorování, nikoliv to, co s tím dělám.
Existuje tedy pozorování, nikoliv „já pozoruji“. Existuje zde pouze pozorování. Jestliže si během tohoto pozorování volím a říkám: „Nesmím být připoutaný,“ už jsem se přesunul, říkám, že to nejsem Já. Pozorování nemá možnost volby ani nemá žádný předem daný směr. Je zde pouze ryzí, absolutní pozorování, a pozorovaná záležitost se tak rozpouští. Předtím jste této záležitosti vzdorovali, ovládali jste ji, potlačovali a ovlivňovali. Jak však nyní pozorujete, všechna energie se soustředí. Ke lpění dochází jen tehdy, jestliže nemáte dostatek energie. Je-li přítomno naprosto volné pozorovaní nenarušované myslí, pak pozorujete stejně, jako když se díváte například na věc, již nazýváte mouchou. Pozorujte své emoce a lpění stejným způsobem a všechna vaše energie se v tomto pozorování nahromadí. Proto zde není žádné lpění. Připoutaní jsou pouze lidé, kteří nejsou inteligentní, a lpí pouze ti, kdo nevidí všechny důsledky svého lpění. Tito lidé jsou ve světě rozšířeni, jsou v něm silným činitelem a snaží se nás polapit. Jestliže to však zblízka prohlédnete, pak již nebudete lapeni a nebudete plýtvat energií na něco, co nemá žádný smysl. Vaše energie se plně soustřeďuje v pozorování, a proto se připoutanost zcela vytratila. Vyzkoušejte to a uvidíte. Musíte to prozkoumat velmi detailně a hluboce, aby vaše mysl byla v pozorování absolutně jasná. Z útesu skáčou pouze nevědomí lidé. Jakmile si nebezpečí uvědomíte, jednejte. Lpění je nebezpečné, protože plodí strach, úzkost, nenávist, žárlivost a pocity vlastnictví – toto všechno je nesmírně nebezpečné. A jestliže toto nebezpečí vnímáte a nahlížíte, dochází k jednání.
Jsme vychováváni prostřednictvím ideálů – vyšší, vznešenější a lepší. Ideál se stal důležitějším než to, co je. To, co je, a ideál jsou protiklady a musí nutně vést k rozporu. Podívejte se na to, co děláte: mysl vytváří ideál, aby překonala to, co už je, nebo aby použila budoucnosti jako páky ke změně toho, co je. Při jednání se skutečným používáte neskutečné. Proto nedochází k žádným výsledkům, takto nikdy ke změně dojít nemůže. Jakmile to jednou pochopíte, zjistíte, jak je to prosté. Odhoďte ideály, protože ty jsou bezcenné, a pozorujte pouze skutečnost. Odhození ideálů změnilo vzorec mozkových buněk – mozek žil podle tohoto vzorce a nyní je vzorec porušen. Člověk žil v naději, že se postupně změní. Posléze pochopil, že tato postupnost je ve skutečnosti opakováním téhož – opakováním, pozměněním, opakováním, pozměněním, opakováním – a proto nedochází ke kýžené změně. Jestliže toto pochopíte, změní se celá struktura mozku: a to já nazývám vhledem.
Myšlienka je pocit daný do slov, myšlienka je reakcia pamäte, slova, skúsenosti, obrazu, Myšlienka je prechodná, premenlivá, nestála a hľadá trvalosť. Tak si myšlienka vytvára mysliteľa, ktorý sa potom stáva trvalým, naberá rolu cenzera, vodcu, kontrolóra a obmieňača. Táto iluzórna trvalá bytosť je produktom myšlienok, prechodného. Táto bytosť je myšlienka, bez myšlienky neexistujete. Mysliteľa tvoria postoje, jeho postoje nemožno od neho oddeliť. Kontrolór je kontrolovaný, len hrá rošádu sám so sebou. Až kým sa faloš neodhalí ako faloš, niet pravdy.
Myslenie samo mysliaceho vytvára a vydeľuje ho stranou. Myslenie totiž sleduje svoje zachovanie a tak vytvára ja ako stálu entitu ja, ktorá myslenie ovláda.
Je tu mysliaci alebo iba myslenie? Mysliaci zaisto nie je prvotný. Najskôr je myslenie a to potom vytvorí mysliaceho t.j. prebehla separácia v myslení.
Nie je premýšlajúci výsledkom svojich myšlienok? Neskladá sa zo svojich myšlienok? Existuje oddelená jednotka, premýšlajúci mimo svojich myšlienok? Nevytvorila myšlienka premýšlajúceho, nedala mu stálosť a nestálosť myšlienok?
Myšlienka vytvorí mysliteľa, to je proces myslenia, ktorý prinesie mysliteľa do bytia. Myšlienka sa dostavuje najskôr a potom mysliteľ.
Premýšľajúci je útočiskom myšlienky a premýšľajúci kladie na seba odlišný stupeň stálosti. Mysliteľ a myšlienka – oni sú jedna neoddeliteľná jednotka, ale myšlienka hraje kanadský žartík so sebou a rozdelí sa. Mysliteľ je myšlienka.
My utečieme z nášho utrpenia a preto mu nerozumieme. Utečieme cez vysvetlenie, vieru, teóriu, rozhlas, noviny, film, drogy či zasvätencov. Nemôžete utiecť od toho. Čím viac ste oboznámený s utrpením, čím viac to milujete, pozvete, hovoríte s tým, spite s tým, tým viac to vydáva svoju vôňu a význam. Všetci trpíme; trpiaci chce uniknúť, utiecť, všetko možné. Pozrieť sa na utrpenie, tak ako sa pozeráte na krásne dieťa a podržať si ho a nikdy neutekať. Ak sa pozriete skutočne hlboko, zistíte, že utrpenie má koniec.
Vo vzťahoch objavíme, že rozpory vznikajú, ak naše činy približujeme našim ideám. Idea je kryštalizácia myšlienky v symbol a snaha žiť ako naznačuje symbol, nás privádza do rozporov. A preto ak sa riadime myšlienkovými vzormi budú tu rozpory stále.
My víme, že sobecká činnost je škodlivá, ničivá a že jakákoli forma ztotožňování s určitou zemí, skupinou, s určitým přáním, touhou, se snahou po výsledku, ať už zde nebo po smrti, jakékoli následování příkladu, nebo cesta za ctností - my víme, že to vše je v podstatě činnost sobecké osobnosti. A všechny naše vztahy, ať k přírodě, k lidem, k ideám - všechny jsou výsledkem našeho egocentrického zaměření - a když to víme, ptáme se, co dělat. Veškerá naše činnost musí přestat - nesmí však k tomu dojít násilím, nýbrž dobrovolně, nesmíme být k tomu donucováni, ovlivněni, přivedeni.
Většině z nás je známo, že sobecká činnost vede k nepřístojnostem, k chaosu, jenže si to uvědomujeme pouze v určitých směrech. Buďto to pozorujeme u jiných a sami u sebe to nevidíme, nebo vidíme-li, chceme své sobectví přeměnit, nahradit, chceme se dostat přes ně. Dříve než to můžeme projednávat, musíme vědět, jak k tomu procesu došlo, že? A abychom něco poznali, musíme být schopni to pozorovat, a to lze jen, když známe různé činnosti, projevy svého sobectví na různých úrovních, na vědomých i podvědomých - své vědomí a uvědomělé směrnice právě tak, jako egocentrické pohyby a hnutí u svých nevědomých motivů a úmyslů.
Jen tehdy si uvědomuji činnost svého já, když něčemu oponuji, když moje já chce dosáhnout určitého výsledku, nebo když můj pocit radosti a spokojenosti dojde svého konce a já chci ještě. Tehdy si uvědomuji, že usměrňuji svou mysl k dosažení cíle, který mně přinese radost, spokojenost. Rovněž jsem si vědom sebe, s úmyslem sleduji cestu, vedoucí ke ctnosti, ačkoliv vědomě nabýt ctnosti nelze. Pokory nelze vynutit - což je na pokoře to krásné.
Tento egocentrický proces je ovšem výsledkem časového děje. Pokud toto já, toto centrum činnosti existuje, ať už ve vědomí nebo podvědomí - vždy je tu pohyb času a já si uvědomuji minulost, přítomnost a budoucnost. Egocentrická činnost mého já je proces časový. Je to právě paměť, jež dává pokračování, plynulost té činnosti, ústředí, jež je moje já. Dáte-li si pozor a uvědomíte-li si toto středisko své činnosti, poznáte, že je to jen proces časový, proces paměti, zkušenosti a prožití a že každý prožitek si vysvětlujeme, chápeme podle paměti. Uvidíme též, že naše sobecká činnost je znovupoznáváním, což je též procesem naší mysli.
Je možné nemyslet v termínech časových, nemyslet ve výrazech "čím bych měl být", "čím jsem teď"? Neboť právě z takových otázek vzniká proces, vzniká egocentrická činnost. Tím také začíná určování toho, čím se stát, co volit, čeho se vystříhat a to vše zahrnuje v sobě čas a s ním i příchod bídy, ubohosti, nepřístojnosti, zmatků, zkroucenin, rozkladu bez konce.
Rozhodně vývoj - proces v čase - nemůže být revoluční. V časovém procesu není proměnění, je jen pokračování, plynutí, není tam konce, není tam nic než znovu-poznávání. Poznáváme již známé. Jen v případě, že došlo k úplnému zastavení vývoje v čase, když ustala činnost našeho já - ega, nastává revoluce, proměna, zrození nového.
Nemusíme hledat Pravdu. Ostatně pravda není nic vzdáleného. Je to pravda o mysli, pravda o její činnosti, od okamžiku k okamžiku. Naše bdělé uvědomění uvolní vědomí nebo onu energii, která je inteligence, láska. Tak dlouho tu bude čas a doba bídy, konfliktů, nepřístojností a zklamání, pokud mysl používá vědomí, jako egocentrické činnosti. A jen když mysl pochopí celý tento proces a přestane - může být láska.
Regenerace je možná jen v přítomnosti a ne zítra, ne v budoucnosti. Člověk, který vidí, že v čase není cesta z našich nesnází a takto je prost klamu, takový člověk má úmysl porozumět a jeho mysl je klidná již sama sebou, bez nucení, bez praktikování a cvičení. Když je mysl klidná, tichá, nehledající žádnou odpověď, ani žádné rozluštění ani neodporující nebo odmítající - jedině takto je schopna pochopit pravdu. Je to pravda, která osvobozuje a nikoli naše snaha být svoboden.
Jistě, že jediná věc, který může způsobit tuto základní změnu, proměnu, ono tvůrčí psychologické uvolnění, je každodenní bdělost, být si vědom v každém okamžiku svých motivů vědomých i podvědomých. Když si uvědomujeme na druhé straně, stále, ode dne ke dni, že ideály, víry, ideje jenom naše já posilují a že tedy jsou úplně bezcenné, marné. Nedojdeme pak k onomu bodu, bodu ústřednímu, v němž dochází k tomu, že myslitel se odděluje od myšlenek, od pozorování, od prožitků. Pokud tento myslitel bude existovat odděleně od myšlenek, které se pokouší kontrolovat, ovládat - potud nebude proměny. Tvůrčí osvobození nastane, až myslitel bude myšlenkou, a tato jednota nemůže být docílena žádným snažením. Když si mysl uvědomí, že každá spekulace, každá verbalizace každé formování myšlenky slovně, každá forma myšlenky jen posiluje já, když si uvědomí, že pokud myslitel je oddělený od myšlenky, že tu musí dojít k omezení, k rozporu dualistickému - když si toto všechno mysl uvědomuje, potom teprve je pozorná, pozorující a stále si uvědomující, jak se odděluje od prožívání, prosazující se, hledající moc a sílu. A tu - jestli tato bdělost, jestli mysl sledující tento proces, stále takto pokračuje, stále se tato bdělost prohlubuje a rozšiřuje, ale jinak nemá cíl, za kterým by se pachtila, dojde stavu, v němž myslitel a myšlení jsou sjednoceni, jsou jedno. V tomto stavu není žádného já, protože to je přeměna něčeho většího, než je pouhá naše mysl.
Tvůrčí prázdnota není možná, pokud je tu myslitel, který bdí, čeká, pozoruje, jen aby nabyl, nashromáždil zkušenosti za účelem posílení já. Je možno, aby mysl byla prázdná, prosta všech symbolů, všech slov a jejich působením na naši představivost, takže tu nebude nic, co by je sbíralo, shromažďovalo? Je možné, aby se mysl úplně vzdala svých úvah, svých soudů, svých úsudků, svého uvažování, vnucování autority, takže by byla úplně prázdná? Přirozeně, že nebudete schopni na tuto otázku odpovědět, protože jste to nikdy nezakusili. Ale smím-li vám poradit, tedy zaposlouchejte se do této otázky, nechte si ji položit, dovolte, aby sémě bylo zaseto. Nebudete-li se bránit, budete-li dotaz skutečně celým nitrem slyšet - výsledek bude přiměřený.
Tazatel se ptá, jak může ve svém současném stavu rozdělení pozorovat? Toto nelze. Můžete však pozorovat své rozdělení. Budete-li se pozorovat, zjistíte, že se díváte s určitými předsudky. A že se zapomínáte pozorovat a ponořujete se do předsudků. Začnete si své předsudky uvědomovat. Můžete na ně nahlížet bez jakéhokoliv pokřivení a bez možnosti výběru? Jen je pozorujte. Nechte předsudky, aby vám vyprávěly příběh, nevyprávějte příběh o předsudcích. Nechte předsudky, aby se plně rozvinuly – aby se rozvinula jejich příčina, představy, závěry a názory. Při pozorování svých předsudků začnete objevovat, že jste rozdělení a že toto rozdělení způsobují myšlenky. Přirozeně si tedy začnete uvědomovat pohyb myšlenek. Jste zmatení. Co je toto zmatení? Kdo tento chaos ve vás a ve vašem okolí vytvořil? Pozorujete-li své zmatení, začnete si uvědomovat pohyb myšlenek a jejich vzájemně si odporující podstatu. Zatímco pozorujete, nechte před sebou celou tuto záležitost rozvinout.
Je zde příběh, který nečtete, protože jej knize sami diktujete. Není to jen vaše minulost, nýbrž minulost celého lidstva. Nemůžete mít vhled, jde-li pouze o reakci paměti.
Chcete zjistit, co je mysl, jaké místo v životě jí přináleží, a tak začínáte myšlení zkoumat. K myšlení dochází díky reakci paměti. Paměť reaguje na výzvu, na otázku nebo na čin ve vztahu k nějakému názoru či osobě. Mohli jste šlápnout na hmyz, který vás štípl. Zaregistrujete tuto bolest a uložíte ji v mozku jako vzpomínku. Není to skutečná bolest, bolest pominula, avšak vzpomínka přetrvává. Příště jste tedy opatrní, poněvadž jste prožili bolest, z níž se stal poznatek, který reaguje v podobě myšlení. Paměť je myšlením. Vědomosti – jakkoliv hluboké, jakkoliv rozsáhlé – jsou vždy nutně omezené. Úplné vědomosti neexistují.
Myšlení je vždy individuální, omezené a rozdělující. Samo o sobě je neúplné a nikdy se úplným stát nemůže. Může o úplnosti přemýšlet. Může přemýšlet o celistvosti, ale samo celistvé není. Cokoliv mysl filozoficky nebo nábožensky vytvoří, bude stále částečné, omezené, zlomkovité a součástí nevědomosti. Vědomosti nemohou být nikdy úplné, vždy jdou ruku v ruce s nevědomostí. Porozumíte-li podstatě mysli a pochopíte-li, co je soustředění, shledáte, že mysl nemůže dávat pozor, protože pozornost je vynakládáním veškeré vaší energie, aniž by ji mysl jakkoliv omezovala či potlačovala.
Co se děje, jestliže dáváte pozor? Neexistuje Já, které by vás udržovalo v pozornosti. Neexistuje střed, který by říkal: „Dávám pozor.“ Dáváte pozor, protože je to váš život. Berete-li to vážně a dáváte-li pozor, brzy zjistíte, že všechny vaše problémy zmizely – alespoň na okamžik. Dokázat vyřešit problémy znamená dávat pozor. Není to žádný trik, toto skutečně funguje.
Myseľ sa musí oslobodiť z otroctva slov a ich reakcií. K meditácii je teda nutné mozog úplne ukľudniť. Znamená to opustiť pocit vlastnej dôležitosti a nutnosti sebazachovania.
Aký je vzťah mysle k tomu, čo je. Pokiaľ tomu čo je, je dané meno, pojem, symbol družnosti, zabraňuje toto meno priamemu vzťahu, čo robí myseľ tupou, nevnímavou. Myseľ a to čo je, to nie sú dva rozdelené procesy, ale pomenovanie ich rozdeľuje. Ak prestane toto pomenovanie, je tu priamy vzťah; myseľ a to čo je sú jednotné. To čo je, je teraz pozorovateľom sama seba bez pojmu a vtedy to čo je, sa premieňa. Myseľ je potom v stave zážitku, v ktorom nie je zakúšajúceho a zakúšaného. Je tu potom nezmerná hĺbka, pretože ten kto meria odišiel.
Přemýšlivý jsou si vědomi a také ví, že šťastný život může nastat jen skončí-li činnost, vznikající z našeho sobeckého centra. Většina se však domnívá, že nemůže existovat jiný druh jednání, než právě jednání egocentrické, které je přirozené a je nutno jen zformovat, upravit a kontrolovat jeho výsledky. Nyní je nutné si uvědomit, zda je možné dostat se přes toto sobecké stanovisko, dostat se dále za ně.
Abychom poznali, co je toto egocentrické jednání, musíme je zkoumat, poznat, uvědomit si celý ten proces. Jestliže si jej v bdělosti uvědomíme, bude tu i možnost jeho rozluštění. Ale abychom si ho mohli uvědomit, musí dojít k plnému porozumění, vyžadujícímu, abychom pohleděli věci tváří v tvář, ale bez snahy po nějakém odsuzování nebo upravování. Musíme si být plně vědomi toho, co děláme, jaké je toto egocentrické jednání. Avšak potíž spočívá v tom, že se svým nálezem nesouhlasíme a chceme jej pozměnit, přetvořit, kontrolovat. Nesouhlasíme a proto odsuzujeme, takže zřídka se stává, že pravdivě nazíráme přímo na své sobectví. Jestliže se tak přesto stane, pak jen velmi málo z nás ví, co dělat.
Človek bol násilný už odjakživa. A robili sme čokoľvek, aby sme sa od tohto násilia oslobodili. Vynašli sme nenásilie - ideál, ktorým nikdy nie je. Vyskúšali sme rôzne cesty ako byť mierumilovní, láskaví, veľkorysí a teraz v našich srdciah, v našich vzťahoch medzi sebou sme veľmi násilní ľudia. A náboženstvá počas toho hovorili skús pracovať, zabudni na seba, nebuď násilný, nezabiješ, ale od pradávna robíme stále to isté. Preto hovoríme, že to bude trvať nejaký čas, kým odoženieme toto násilie. Také klamstvo, sledujete to? Venovali sme sa tomu milión rokov a my nie a nie zbaviť sa toho a myslíme si, že v ďalších miliónoch rokoch sa toho zbavíme. Ale medzitým ma nechaj byť násilným. To je hra, ktorú hráme. Takže preto hovoríme, je možné ukončiť násilie okamžite? To znamená pochopiť to psychologicky, vnútorne, kde nie je vôbec žiaden čas, takže sa nestávate. Nedosahujete osvietenie, čo znamená celkový pohyb času. Takže hovoríme, že pozorovať násilie, čo je hnev nenávisť, žiarlivosť, rôzne formy násilia a neutiecť do nenásilného pohybu, čo je opakom. Takže ak pozorujete skutočnosť, nie je tu protiklad. Pozorujem v sebe násilie, som násilný, prečo by tam malo byť nenásilie? Je to moja podmienenosť, nádej, intelektuálny koncept, že jedného dňa budem nenásilný. Skutočnosť nemá protiklad. Ak to chápete, ste hotový.
Všetko naše vzdelávanie, naše náboženstvá, všetko tradičné hovorilo: pracujte na tom, postupne sa toho zbavíte. Je to pohyb v čase, čo je rozdelenie. Čas je rozdelenie. Takže ak je tu pozorovanie násilia - iba násilia - pozorovateľ, ktorý sleduje násilie, tento pozorovateľ je násilie. Takže pozorovateľ je pozorovaným. V okamihu keď je tu rozdelenie, je tu pohyb v čase a preto tu musí byť úsilie. Pozorovateľ je myslenie, pozorovateľ si myslí, že je odlišný od veci, ktorú pozoruje a preto toto rozdelenie prináša konflikt, potláčanie atď. Ale keď si pozorovateľ uvedomuje, že to čo pozoruje je jeho súčasťou, tak tu nie je rozdelenie, nie je tu žiadna dualita -takže môžete vidieť túto skutočnosť, že ste násilný a skutočnosť, ktorá nemá rozdelenie. Čo sa odohráva vo vašej mysli ak iba pozorujete skutočnosť a nevymýšľate protiklady? Rozumiete? Ste žiarlivý, závistlivý, čo je skutočnosť. A tento pozorovateľ je pozorovaným, ktorý je závisť. Takže tu nie je konflikt, alebo potlačenie s ohľadom na jednotlivé reakcie. Reakcia je skutočnosť. Môže myseľ pozorovať úplne túto reakciu, čo je skutočnosť, ktorá sa volá žiarlivosť? Máte to? Pozorovať bez pohybu v čase.
Nemyslím v pojmech evoluce. Nemyslím, že je vůbec nějaký psychologický vývoj. Myšlienka, ktorá používa čas ako prostriedok k vyvolaniu vnútornej psychologickej zmeny, uskutočňuje nie-zmenu, pretože takáto zmena je iba modifikovaným pokračovaním toho, čo bolo. Takáto myšlienka je neúčinná, vedie k odkladu, hľadá útočisko v ilúzii postupnosti, v ideáloch, v čase. Mutácia prostredníctvom času nie je možná. V okamihu ak popriete čas, nastáva mutácia, absolútna mutácia.
Jiddu Krishnamurti