Otázka: To, čo hovoríte, nie je možné. Celá naša výchova učí našu myseľ rozlišovať, porovnávať, súdiť a rozhodovať. Preto je veľmi ťažké, aby sme to, čo pozorujeme neodsudzovali alebo neospravedlňovali. Ako sa môže človek od tejto podmienenosti oslobodiť?
Odpoveď: Ak budeme vidieť, že toto tiché pozorovanie a pasívne uvedomenie je základom porozumenia, tak samotná pravda tejto skutočnosti nás od pozadia oslobodí. Spôsob ako sa od pozadia oslobodiť, hľadáme iba vtedy ak nevidíme okamžitú nutnosť pasívneho uvedomenia, uvedomenie, ktoré je pasívne, ale pritom stále bdelé a pripravené pozorovať. To, čo oslobodzuje je pravda, nie metoda alebo systém. Je nutné vidieť pravdu v tom, že tiché pozorovanie samo prináša porozumenie. Iba potom ste prostá odsudzovania i ospravedlňovania. Ak vidíme fyzické nebezpečie nikoho sa nepýtame ako od neho máme utiecť. Nevidíte nutnosť pasívneho uvedomenia, preto sa pýtate ako.
Nechceme vidieť ako podstatné je pasivné uvedomenie. V skutočnosti totiž nechceme svoje problémy stratiť, pretože čo by sme boli bez nich? Radšej lipneme na tom, čo poznáme, akokoľvek je to bolestivé, než ako by sme riskovali ísť za niečím keď ani nevieme , kam môžeme dôjsť. O problémoch prinajmenšom vieme, avšak pomyslenie, že by sme mali sledovať ich tvorcu, keď nevieme, kam takáto cesta môže viesť, v nás budí strach a otupelosť. Myseľ by bola stratená, keby sa nepotýkala s problémamy; myseľ sa problémamy živí, nech sú to problémy svetové, politické, náboženské, ideologické alebo kuchynské. Tieto problémy nás obmedzujú a ohlupujú. Myseľ, ktorá je pohltená svetskými problémamy, je ohlupována úplne rovnako ako myseľ, ktorá je zamestnána svojím duchovným vývojom. Problémy posilujú predstavu JA a MOJE a zaťažujú tak myseľ strachom. Jástvo (ja, ego a pod.) nemôže exitovať bez problémov, dosahovania a zlyhávania.
-------
Chápání sebe sama se dá zkoušet průběhem různých vztahů, způsobem naší řeči, způsobem našeho chování. Dávejte pozor, bděle pozorujte sebe, ale bez nějakého ztotožňování nebo srovnávání či zavrhování, pouze pozorujte, co se děje. Pak jste tím připravili konec činnosti podvědomí, resp. nevědomé – a většina našich vědomostí je nevědomá – ale nejen to, staly se tak vědomými i motivy oné reakce, aniž byste po nich pátrali, aniž byste je hledali.
Když jste vědomi, pak vidíte celý proces svého myšlení a jednání, ale i k tomu může dojít, vyvarujete-li se jakékoli kritiky a odsuzování. Odsuzuji-li něco, pak tomu nerozumím a odsuzování je jeden ze způsobů, jak zamezit pochopení. Myslím, že většina z nás tak činí úmyslně, ihned odsuzují a myslí, že rozumí.
Jestliže neodsuzujeme, ale pohlížíme na to, uvědomujeme si to, pak se obsah, význam, začíná otvírat. Experimentujte takto a sami uvidíte. Pouze si uvědomujte – aniž byste hodnotili – což se může zdát případně jaksi negativním příkazem, ale naprosto negativní není. Naopak: má to vlastnost pasivity, což je přímá akce a přesvědčíte se o tom, budete-li tím experimentovat.
Neboť máte-li něco pochopit, musíte být v pasivním stavu, že? Nemůžete stále na to myslet, spekulovat o tom, mít toho plnou hlavu. Musíte být spíše dostatečně citliví, abyste mohl přijmout obsah toho. Je to jako být citlivou fotografickou deskou. Mám-li vám porozumět, musím být pasivně vědom, pak se mi zjevuje vaše historie. Během takového postupu začneme rozumět sobě – nejen těm povrchovým vrstvám naší mysli – ale těm hlubším, jež jsou důležitější, protože tam jsou všechny naše motivy, úmysly, naše skryté požadavky, úzkosti, strachy a pudy. Navenek je máme pod kontrolou, ale vnitřně to vše vře. Dokud těmto nebude porozuměno uvědoměním si jich, přirozeně tu nemůže být svobody, štěstí, inteligence.
Důležité tedy je, být bděle vědom od okamžiku k okamžiku a neshromažďovat zkušenosti a prožitky, vědomím zaznamenané, neboť v tom okamžiku, kdy sbíráte, uskladňujete své zkušenosti, vaše vědomí, vaše bdělost se již podmiňuje tou akumulací, tímto ukládáním zkušeností a již to není bdělé uvědomování, nýbrž úprava, je tu volba, konflikt, není tu pozornost a kde je konflikt, nemůže být porozumění.
Inteligence vznikne jen tehdy, jsme-li si pasivně vědomi celého procesu svého vědomí, což znamená, být si vědom sama sebe, bez výběru, bez rozlišování co je správné a co špatné. Budete-li pasivně vědomi, uvidíte, že z této pasivity, jež není lhostejností, není spánkem, ale naopak krajní bdělostí, že se projeví problém zcela odlišným významem, tzn., že tu nejde více o identifikaci s problémem a tím že dojdete k nějaké kritice a proto problém začne odhalovat svůj obsah. Budete-li schopni činit tak stále, bez přerušení, pak rozřešíte každý problém od základu, ne povrchně.
Život je záležitostí vztahů. A k porozumění těchto vztahů, jež nejsou statické, musí zde být vědomí, které je pružné, poddajné, vědomí bděle pasivní a ne útočně aktivní. A toto pasivní vědomí nelze získat pomocí nějaké disciplíny nebo cvičením. Znamená to být pouze vědom, bdělý od okamžiku k okamžiku ve svém myšlení, ve svém cítění a nejen když jsme probuzeni, neboť poznáme, jakmile se dostaneme do vědomí hlouběji, začneme mít sny a symboly, jež se nám budou do snů promítat. Tak se nám otevřou dveře do končin skrytých, které poznáme, avšak poznat to neznámé znamená, že se musíme dostat za ony dveře do těchto končin – a to je naše nesnáz. Skutečnost není něco, co lze poznat myšlením, protože mysl sama je jen výsledkem známého, minulosti. Proto si mysl musí porozumět, pochopit svoji funkci, pravdu a jen tehdy je možné, aby se to neznámé uskutečnilo – stalo.
Jiddu Krishnamurti
